Témata obrazů vychází z dlouhodobého horizontu myšlenkových procesů, jež se zabývají rozdvojeností či spíše rozvětveností naší mysli.
Rozštěpené kousky v nás, dvě i více osobností obývající společný prostor, tahle idea okupuje umění po staletí. V literatuře ji můžeme najít např. v díle Dr. Jekyll a Pan Hyde. Vidíme ji v mytologii, v postavě Boha Januse. Objevuje se i v pop-kultuře, komiks Hulk. Příkladů je spousta.
Musím, ale podotknout, že zde mluvíme o jednom úhlu pohledu, o jedné významové rovině, sice zásadní, ale ne jediné a nejspíš ne i nejdůležitější. Například když napíšu, že „v prolnutí figurace a abstrakce spočívá samotná podstata mé práce“, jde jen o další možný úhel pohledu. Obrazy nabízí určité „pole“ interpretačních možností. Projevuje se konfigurací podnětů vyznačujících se substanciální neurčitostí, které vedou vnímatele k tomu, aby dílo „četl“ pokaždé jiným způsobem. Nalézá se zde „záhadná konstelace“ prvků (ať už v obrazech, mezi obrazy, obrazy a světem atd.), jež mohou vstupovat do roztodivných vzájemných vztahů. V tomto smyslu mají plátna blízko k manýrismu (alegorie, enigmatičnost, náznaky atd.).
Než se rozepíšu o výše zmiňovaném tématu, chci poukázat na řetězec experimentů, které se snaží vnést do díla „pohyb“, což není nic nového, snahu o zobrazení pohybu provází celý vývoj výtvarného umění, vytušíme jej už z jeskyních maleb nebo u Niké Samothrácké, můžeme na tuto snahu narazit u opakující se téže figury či zachycení „vnitřního pohybu“ u Tintoretta a impresionistů, avšak moje práce odkazuje přímo na dynamické rozšíření futuristických forem a kubistický rozklad…
V otázce rozdvojené osobnosti (či mnohonásobné osobnosti) odkrýváme průniky do “cizích” myšlenek. Poskvrnění všetečného “já” se pro lidská pravidla stává hříchem. Věříme ve výlučnost své separace, v jedinečnost svého bytí.
Hrajeme hru na jednoho člověka a prostá pravda naší schizofrenické skutečnosti nás děsí. Stojíme čelem v koutě a tušení dalších stínů za námi se snažíme ignorovat. Vypudit a potlačit možnost, že je nás víc, se stává naší prioritou.
Chaos tisíce žhnoucích obsesí splašených pánů a sluhů v jediné hlavě. Vidíme odrazy zubů hyen v hlubinách, kam nechceme posvítit. Odmítáme pohlédnout na tento dav, který se dere na povrch, žijeme v iluzi existence svého jedinečného “já”. Přelud sebe vydáváme za sebe sama.
Tomáš Jetela
