Dialog s uměleckou tvorbou Jana Měřičky začíná nenápadně, tiše, znenadání. Zrak vnímajícího se rytmicky pohybuje, těká po rozsáhlém poli, na němž se rozpínají geometrické linie. Lehounce zavadí o jednotlivé křivky, zaplétá se do tekuté struktury, toulá se vrstvami, nechá se unášet střídavým přeléváním hustot a tišin. Zrak, oscilující mezi pozorností a rozptýlením, je polapen konkrétními momenty, aby se následně oprostil, dovolil jim utichnout a dál svobodně pokračoval v hledání. Výjev není statický, ale neustále se pomalu rozvíjí, vlní, rýsuje, nenaléhavě si zjednává pozornost všech smyslů. Stabilní uchopení a zasazení zkušenosti zde není a nemůže být záměrem – v uměleckém díle neustále dochází k novým konfiguracím.
Přerývavý význam se mihne do viditelnosti a znovu se halí, neexistuje jednoduše uvnitř ani vně díla – nastává právě mezi strukturou a percepcí, mezi částí a celkem, horizontem a prázdnotou. Vizuální svět Jana Měřičky je kontinuální událostí, kde nic nezaniká, jen na sebe ve vrstevnatém rozmachu neustále navazuje.
